Archiv rubriky: Hadrián

Tomáš Dianiška: Interview s hvězdičkou!

V ožehavém rámci našeho buřičského čísla Vám poskytujeme i řádně drsný rozhovor se všestranným divadelníkem – hercem, dramatikem, režisérem i hudebním nadsamcem Tomášem Dianiškou. Vzhledem k použitému slovníku doporučujeme nečíst následující řádky před desátou hodinou večerní, a ani poté na doslech nezletilým. 

Ahoj Tomáši, všude Tě uvádím jako výborný příklad umělce, který skvěle zvládá češtinu, byť to není jeho rodný jazyk. Jaké bylo Tvé sbližování s naším jazykem a co bys poradil svým mladším kolegům, kteří aktuálně svádějí stejné boje?

Zásadní je, že se mi podařilo do češtiny zamilovat. Ty rozdíly, dééélky, jiné kladení jazyka u D a T mi přijdou nesmírně sexy. Je to taková skinny bitch, zatím co bejvalka slovenština je spíš boubelka. Taky dobrá, ale není tak rajcovně přisprostlá, nemá ani hovorovou podobu. No a pak jsem se s tou courou tahal i mimo vyučování a před spaním mi četla do ucha. A já předčítal jí. A bavila mě víc a víc a když jsem byl bez ní, posílala mi nahý fotky a já se nad nima na tajňačku ukájel.  

V Hradci se letos představíš hned dvakrát a to rovnou v poměrně radikálně odlišných podobách – jako autor, spolurežisér a herec v inscenaci Pusťte Donnu k maturitě a coby představitel titulní role v Zamilovaném Shakespearovi. Jaký je Tvůj vztah k divadelnímu mainstreamu a autorské alternativě a představuje pro Tebe jejich aktuální koexistence pod jednou střechou Palmovky ideální způsob symbiózy?

Dobře udělaný mainstream je to nejlepší, co může být. Já se ve svých hrách snažím o totéž, jenom mi to vždycky někdo zmaří. A najednou to vypadá, jako alternativa. Ne, je to popík. Akorát pro užší cílovku, takže to ostatním připomíná artík. Donna je přece o seriálu Beverly Hills 90210, největším devadesátkovým mainstreamu. Na Palmovce je to teď nastavený skvěle. Děláme poctivej střední proud. Ovšem divákům, kteří vyrostli na totálním bulváru, můžem připomínat punkáče.

Jak vzpomínáš na spolupráci s divadelním režisérem Janem Klatou a osobitým korejským filmařem Joon-ho Bongem?

Klata je technický perfekcionalista. Nerozuměl moc veršům, které říkáme, ale úžasně pracuje s rytmem. Pauzy, fáze, jevištní čas. Dokáže vytvořit atmosféru, která je pro diváky tak nepříjemná, že chce ze sálu odejít, ale zároveň ho fascinuje, až zůstane. Nepřipravuje pohodlnou podívanou. Práce s ním byla velice zábavná. Je to energický chlápek s koženými botami na podpatku, občas jizlivý. Někdy jsme nevěděli, jestli vtipkuje nebo má tak bizardní připomínky. Viděl asi všechna nemocná videa na youtube a popkulturu zná líp, než já. Ehhh. A Bong? S ním jsem točil snad jenom jeden den. Ale měl jsem asistenta, který mi nosil jablka.  

Jak bys definoval sám sebe jako autora, jaké jsou základní principy a inspirační zdroje Tvé autorské tvorby?

To je jednoduchý: smíchám historickou událost s filmovými hláškami, strojem času, paralelními světy, nad logikou si nelámu hlavu, přidám popkulturní odkazy, slavnou písničku. Jednou se zmíní Michael Jackson, dvakrát Vetřelec, holky mluvěj sprostě, prcá se, někdo pláče a skončí to špatně. Je to všechno na jedno brdo, ale nevadí, protože je to pokaždý taková prdel, že to chce vidět každej cynik.

Nakolik Tě ovlivňuje zvolený tvůrčí tým a herecký ansámbl?

V divadle jsou to většinou stejný lidi a to nám jde krásně. Vytvářím takové hry, na které bych sám rád zašel. Takže se snažím nepřizpůsobovat. Obsazujeme, si to tak, aby to všechny bavilo. Ale když píšu pro nějakého jiného režiséra, uznávám, že se snažím přiblížit jeho poetice, tak aby výsledek byl co nejlepší. A počítám též se skutečností, že třeba v rozhlasové hře není vhodné říct „píča.“ 

Jak se těšíš na budoucí spolupráci s ostravským Divadlem Petra Bezruče?

Moc! Bude se to jmenovat „Transky, body, vteřiny“ a bude to o lásce. Text napíšu snad o prázdninách. Zároveň je to veliká zodpovědnost, žeáno. Opravdicky jsem režíroval jenom jednou. Tereza Dočkalová říká, že mě Ostrava sežere. Pche, já to dám.

A jak se aktuálně mají a co chystají Tvé hudební projekty Pipinky Pičo a Bukake Brothers? 

S Pipinkama jsme se rozpadli. Raperka Kája, to už nestíhala a přišlo ji to infantilní. Chtěl bych novou hiphopovou kapelu. Ale kdy? S Bukkake furt hrajeme. Svatby, večírky, afterparty. Stačí projektor, počítač a sluneční brejle.

Jaké divadlo/filmy/seriály/hudbu/literaturu vyhledáváš jako divák/posluchač/čtenář/?

Uvědomil jsem si, že do divadla už pár let chodím jenom na Friče, Petrželkovou a Mikuláška. Trapas. Na filmy se koukám podle knížky „101 hororů, které musíte vidět předtím, než zemřete“, seroše moc nestíhám, ale miluju Simpsny a Family guy. Poslouchám Depešáky, starej pop a rap. Čtu sci-fi. 

pa pa.

Za odpovědi díky moc! 

Z Macochy moudrost i temná krása!

Inscenace Macocha, společný projekt brněnského HaDivadla a pražského Studia Hrdinů mne svou naléhavostí, skvostným herectvím i vynaloženou energií kvinteta zúčastněných dam dokázal rozložit na prvočinitele. Nemohl jsem tedy odolat a vyzvat mému srdci bez výhrady milé performerky ke společnému povídání. Vše se bohužel dělo bez přítomnosti Táni Malíkové, která z dosahu mých otazníků někam ladně odplula, a za laxní polomrtvé účasti baterie ve mně svěřeném diktafonu. Věty následující jsou tedy kombinací křemíkové paměti zmíněného přístroje a té mé. Dobré počtení Vám přeji!

Jak se Vám existovalo ve vnitřním světě Petry Hůlové, a dokázaly jste si v něm najít styčné plochy se světem svým?

Marie Ludvíková: Myslím, že se všechny shodneme na tom, že ačkoli je to svět poměrně temný, nakonec se v něm herecky existuje velmi dobře. I pár styčných bodů s našimi životy by se asi našlo, ale naštěstí jich nebylo příliš (temný úsměv).

Jaké jsou rozdíly v diváckých reakcích při reprízách v HaDivadle, Studiu Hrdinů, či dnes na festivalu v Hradci?

Simona Peková: Myslím, že dnešní publikum reagovalo skvěle!

Lucie Andělová: Podobně jako diváci na Divadelní Floře v Olomouci.

Simona Peková: Asi se nám všem ale trochu lépe Macocha hraje v pražském Studiu Hrdinů než v HaDivadle, protože tamní rozlehlý prostor podle mně přesně evokuje betonovou nehostinnost paneláku, v níž se tísnivá literární předloha Petry Hůlové odehrává. 

Kamila Valůšková: A taky se v něm krásně nesou naše hlasy, což zase vytváří jiný druh naléhavosti, než v HaDivadle, kde Macocha působí zase mnohem intimněji.

Marie Ludvíková: Pražské publikum také mnohem lépe, ví, na co přichází. Tím, že Brno je mnohem menší, je logicky menší i tamní divadelní nabídka a pro místní publikum je to mnohdy první setkání s druhem divadla, který Macocha reprezentuje.

Jak jste se herecky vyrovnávaly s četnými performativními prvky, které s sebou tvůrčí poetika Kamily Polívkové a jejího týmu nese?

Marie Ludvíková: Když je Tvůj umělecký šéf Ivan Buraj, jsi připraven na všechno.

Simona Peková: Je to tak, že my často v našich hadivadelních inscenacích prvky videoartu používáme, takže to pro nás nebylo nic neznámého.

Lucie Andělová: Nespornou výhodou přitom bylo, že s námi čile komunikoval scénograf inscenace Antonín Šilar a poměrně rychle jsme také měly k dispozici celou scénu i technické prostředky a proto nebylo sžívání s nimi nijak komplikované.

Jak se přichází k takto dokonalé vzájemné jevištní souhře?

Kamila Valůšková: Už během čtených zkoušek jsme takříkajíc od stolu mohly směřování scénické adaptace svými připomínkami ovlivňovat, četly jsme texty v různém pořadí i obsazení a i během celého zkušebního procesu jsme byly jako tvůrčí kolektiv intenzivně spolu.

Simona Peková: Já musím velmi ocenit skutečnost, že kdykoli některá z nás měla nápad, který se ve výsledném tvaru uplatnil, tak Kamila si ho nikdy nepřivlastnila, ale naopak vždycky upřímně zdůraznila, od koho původně pochází.

Marie Ludvíková: Kamila vládne klidnou, empatickou režijní silou.

Která je zdrojem autority?

(Všechny se shodnou) Hlavně zdrojem skvělého divadla!!!

Tereza Groszmannová: Jsem prostě praktická žena!

Rozhovor s jednou z nejvýraznějších hereckých osobností brněnské divadelní subkultury, která po dlouhá léta zachovává tvůrčí věrnost činohře Národního divadla Brno. Žena intenzivního elánu, i donedávna netušených schopností. Seznamte se s Terezou Groszmannovou!

Ahoj Terezo, jaký byl Tvůj rok s Hester Swan a celá právě uplynulá sezona vůbec?

Mít možnost se pravidelně nořit do tak strhujícího příběhu, plného zběsilé vášně,  je jedním slovem paráda. Příležitost pravidelně si užívat v jednom z nejlépe napsaných příběhů považuji za jeden z největších darů, jimiž mě moje profese obdařila.

A aktuálně končící sezona? Upřímně se domnívám, že tak nádhernou asi už nezažiju. 

Jak se Ti herecky existuje v dramatickém světě Mariny Carr?

Ve světě M. C. je těžké se cítit lehce. Osudy v jejích hrách jsou příliš vypjaté, aby si člověk mohl aspoň na minutu na jevišti vydechnout. Ale jak sama autorka říká, udělám si kafe, jdu si prožít drama, a pak vyzvednu děti ze školy…. 

Jak funguje Tvoje spolupráce s dětskými představitelkami Josie Killbrideové, tedy dcery Tvojí dramatické postavy?

Holčičky v Bažině jsou obě neskutečně šikovné. Obě dokáží okamžitě reagovat na drobné změny a odchylky v domluveném aranžmá. Obě jsou už teď profíci! 

Promítá se do Tvé herecké interpretace Hester Swan nějak zkušenost z mateřství, respektive z bolestného ukončování dlouholetých vztahů?

Máme s Hester pár společných věcí – vášeň, mateřství a ano i ukončené vztahy. Narozdíl od Hester, nikdy neprobíhalo mé odcházení tak dramaticky. Jsem prostě praktická žena.

Jak bys definovala specifikum režijního  přístupu Martina Františáka?

Naše fungování s Martinem Frantisákem šlo lehce, bez hádek, pláče a podobných hysterií. Tak nějak to všechno klaplo samo od sebe. 

Jak už jsme nakousli v úvodu, letošní sezona pro Tebe byla intenzivně profesně přínosná, hlavně co se rozšiřování obzorů týče. V inscenacích Odyssea, Rozmarné léto a Obrys ses úspěšně utkala s novými estetickými výzvami. Má Tvoje nově projevená náklonnost k fyzickému divadlu kořeny v minulosti, nebo se jedná o spontánní explozi posledního roku?

Co se týče nové zkušenosti se vzdušnou akrobacií – a pohybového divadla vůbec, myslím, že na takové výzvy /a to doslova/ jsem čekala celý život.

Co očekáváš od změny na postu uměleckého šéfa činohry, která v NdB proběhne v příští sezoně (režiséra Martina Františáka ve funkci vystřídá dramaturg Milan Šotek)?

Žádná očekávání v tuto chvíli nemám. Nechám se překvapit.

Co Tě čeká v létě a na podzim?

Moře, stanování, rodina blízká i vzdálená, herecký workshop, který provedu s přáteli, a klid… 

Tak nějak tuším, že celý půlrok nebudu zkoušet, takže na podzim se těším hlavně na reprízu tanečního představení Obrys, kterou odehrajeme v New Yorku! 

Divadlo jako společensky aktivizující show!

Rozhovor s ústředním tvůrčím tandemem prištinské divadelní společnosti Quendria Multimedia, dramatikem Jetonem Nezirajem a jeho manželkou, režisérkou Blertou Neziraj.

Na hradeckém festivalu Divadlo evropských regionů jste dnes hostovali již podruhé, spatřujete nějaký rozdíl mezi diváckým přijetím tehdy a teď?

Jeton Neziraj: Domnívám se, že v letošním roce byla divácká odezva příjemnější, vstřícnější, otevřenější. Při našem prvním vystoupení (s inscenací Demolice Effelovky – The Demolition of the Eiffel Tower: A Comedy of the Absurd for Four Actors v roce 2014, pozn. red.) byli hradečtí diváci k divadlu z Kosova zprvu skeptičtí, a to i proto, že ústředním tématem naší tehdejší inscenace byl islám. 

Blerta Neziraj: Já jsem se bohužel tehdy festivalu zúčastnit nemohla, ale bezprostřední vřelost dnešního diváckého přijetí mi doslova vyrazila dech.

Nakolik je letošní ansámbl identický s tím, jenž zde hostoval před třemi lety?

Blerta Neziraj: Až na jednu herečku, která absolvovala i naše první hradecké vystoupení, se letošní skupina liší, máme totiž poměrně široký okruh herců a hereček, kteří se v různých kombinacích u našich projektů střídají.

Jaká jsou úskalí, výhody a nevýhody umělecké tvorby v manželském páru?

Jeton Neziraj: Pořád ještě žijeme oba a spolu, takže je to asi fajn (smích). V podstatě spolu netvoříme non-stop, protože já jsem autor, a má žena následně režíruje. Tudíž největší problémy obvykle nastávají v době, kdy odevzdávám napsanou hru a startuje zkušební proces inscenace.

Blerta Neziraj: Zhruba první čtyři týdny zkoušení se intenzivně  snažíme jít po zkoušce v klidu domů a o práci se nebavit. Čím víc se pak blížíme k premiéře, můj pracovní harmonogram je mnohem delší než manželův, tudíž se moc nevidíme.

Odkud přišla prvotní idea projektu 55 Shades of Gay, a jaké bylo jeho domácí přijetí?

Jeton Neziraj: Zhruba 4-5 let zpátky vyšel v jedněch kosovských novinách článek, který informoval o tom, že v Kosovu by měly být povoleny sňatky homosexuálních párů. Ta zpráva byla v podstatě mystifikací, ale stala se pro mě impulsem k myšlence co by se stalo, kdyby byla skutečností. Světová premiéra naší inscenace se udála loni v září v Prištině za poměrně zjitřené atmosféry. Zhruba měsíc před historicky první kosovskou Gayparade, která byla první veřejnou akcí LGBT komunity, za přítomnosti policejního dozoru v divadle, i jeho blízkosti.

Je společenský aktivismus přirozenou součástí umělecké tvorby, a vnímáte sami sebe jako aktivisty?

Jeton Neziraj: Mí diváci mne samozřejmě mohou vnímat jako politického aktivistu, já sám sebe ovšem vnímám především jako umělce.

Blerta Neziraj: Jako umělci se ale cítíme být přímo povinni zabývat se ve svých projektech závažnými tématy. 

Jeton Neziraj: Zatímco aktivisté mávají transparenty s explicitními výrazy, my se ke stejnému tématu vyjádříme prostřednictvím show. 

Kamila Polívková: Snad Vás nezklameme!

Rozhovor s jednou z vůdčích osobností pražského Studia Hrdinů, režisérkou a scénografkou evropského renomé, Kamilou Polívkovou. Je vtipná, komplexní, kritická, sarkastická i nekompromisní. Posuďte sami:

Jakým způsobem ovlivňuje Tvá původní profese scénické výtvarnice Tvojí režii a je pro Tvoje spolupracovníky na výtv
arných postech spíš výhodou nebo komplikací?

Přirozeně se mi profese výtvarnice a režisérky prolínají. Není to, myslím, zase až tak výjimečné, jak by se mohlo zdát – hodně režisérů má výtvarné cítění, někteří si tvoří scénografie pro své inscenace sami. Z mého nejbližšího okolí můžu jmenovat například Davida Jařaba nebo Dušana Pařízka, od kterého jsem se já sama nejvíc učila. Ale mohla bych jmenovat další. Výrazní tvůrci uvažují většinou komplexně a neplatí to jen o divadle. Navíc současné trendy směřují k mezioborovým přesahům, rozvíjí se užití nových médií, divadlo se otevírá novým možnostem. Já osobně nejraději pracuju s týmem lidí, kteří uvažují podobně jako já a mají podobný vkus. Scénograf Antonín Šilar je pro mě v tomto smyslu ideálním spolupracovníkem. Rozumíme si možná taky právě proto, že jsme oba výtvarníci, na druhou stranu se i on už ocitl v roli režiséra (autorský film Menandros&Thaïs), takže se v našem případě dá mluvit o organickém procesu, ze kterého ovšem nejsou vyloučeni ani ostatní členové týmu a herci. 

Jaký byl proces sbližování Studia Hrdinů s HaDivadlem, co podle Tebe obě divadla spojuje a v čem se podle Tebe liší?

Po jedné z repríz Mileniných receptů jsem volala herečce Nadě Kovářové a chtěla vědět, jak to ten večer dopadlo, a ona mi dala k telefonu Ivana Buraje. Do té doby jsem ho neznala, z naší inscenace byl nadšený a jako čerstvý šéf HaDivadla mi nedlouho potom nabídl spolupráci. Navrhla jsem Macochu, kterou jsme tenkrát z různých důvodů ve Studiu Hrdinů museli odložit, a dohodli jsme se na koprodukci.

Dál už šlo to sbližování skoro samo… Bylo to ovšem dáno především skutečným zájmem ze strany Ivana. To on si nás našel a o spolupráci s námi opravdu stál. Já si s ním velice dobře rozumím a v HaDivadle jsem si okamžitě připadala jako doma. Řekla bych, že obě scény k sobě mají blízko díky podobnému smýšlení a vkusu jejich uměleckého vedení. Liší se především tím, že HaDivadlo má vlastní soubor a klade důraz na tematickou dramaturgii, zatímco Studio Hrdinů svou náplň opírá o tvorbu několika kmenových režisérů a nemá vlastní soubor. I když… dnes už by se dalo hovořit o okruhu stálých spolupracovníků, který přirozeně vznikl a upevňuje se během posledních šesti let fungování. Obě divadla by se mohla – nebo měla – lišit provozními podmínkami. HaDivadlo je, na rozdíl od “nezávislého” Studia Hrdinů, příspěvkovou organizací zřizovanou Magistrátem města Brna. Skutečnost je ovšem z tohoto úhlu pohledu tristní, přes tuto “výhodu” se totiž HaDivadlo potýká s léta trvajícím podfinancováním a jeho zaměstnanci doslova živoří na hranici existenčního minima. To mi prostě nikdo nevysvětlí, jak je to možné, respektive jak je možné udržovat tento stav po tak dlouhou dobu. Mrzí mě to. Mrzí mě, že to léta nikdo neřeší a že v tomto směru evidentně neexistuje ze strany zřizovatele ani provozovatele (v tomto případě CED) žádná vůle ke změně. Ale to je na jinou debatu. Měla by však nastat a měla by vést k obecnějším otázkám a řešením, jež se týkají nutných systémových změn, které by ředitele významných kulturních institucí nejen v Brně konečně osvobodila od závislosti na politické vůli a zájmech toho času vládnoucího establishmentu, umožnila pravidelnou evaluaci jejich činnosti a taky častější obměnu. Protože má-li divadlo žít, potřebuje změnu. A to ne jednou za pětadvacet, třicet let… Změna je život!

Jaká jsou specifika přípravy jedné inscenace pro dva různé divadelní prostory?

Je pochopitelně nutné uvažovat tak, aby se dal scénický návrh realizovat na obou místech. V případě HaDivadla a Studia Hrdinů jde skutečně o velmi rozdílné prostory a podmínky, což ale ve výsledku přineslo zajímavé kontexty. Po technické stránce se ukázalo, že levnější, než pravidelně převážet scénu z Brna do Prahy a zpět, bude vyrobit scény dvě, tudíž jsme se mohli stoprocentně přizpůsobit specifikám obou divadel. Tonda Šilar vytvořil něco jako uzavřený svět existující uvnitř okolní reality a nezávisle na ní, což ale mnohem více než z technických podmínek vychází z obsahu textu a témat, kterými se zabýváme. Ve výsledku jde pak při stavbě v Brně a Praze pouze o drobné změny a detaily především ve svícení, zvučení a pozici kamery. 

Je konečným výsledkem kompromisní řešení, nebo funguje Macocha v obou prostorech stejně dobře?

No dovol…?! V žádném případě nejde o kompromisní řešení – to my nemáme rádi! Faktem ale je, že energie představení je na obou místech v něčem výrazně jiná, stejně jako výsledný dojem a zážitek. A to platí nejen pro diváky, ale i pro herečky. V HaDivadle – v menším a sevřenějším prostoru – je to mnohem intimnější a svým způsobem temnější. Víc tě to vtáhne dovnitř, jsi toho součástí. Ve Studiu Hrdinů je to najednou svět sám pro sebe, ztracený někde v čase i  prostoru a ty se na něj díváš z odstupu, jako na nějaký vzdálený ostrov. Obojí je rovnocenným zprostředkováním obrazu ztracené a zatracené lidské bytosti. Jejím běsněním jsi, podobně jako její blízcí, přímo zasažen a ovlivněn, nebo na něj z dálky jen fascinovaně hledíš. Jako kolemjdoucí, vzdálený přítel nebo soused, který se nechtěně ocitne v roli svědka něčeho, o čem snad ani nechtěl vědět… 

Hodláš s HaDivadlem spolupracovat i nadále?

Ano, máme v příští sezóně naplánovanou další spolupráci. Uvidíme ovšem, jak se tamní situace vyvine a za jakých okolností a podmínek bude HaDivadlo v Brně pokračovat… Já to mám tak, že v nynější sestavě a pod vedením Ivana Buraje jsem tam ochotná v podstatě k čemukoliv.

Nakolik je Macocha inscenací vyhraněně feministickou; a vnímáš sama sebe jako feministku?

Jako “feministická” je inscenace pravděpodobně vnímána proto, že autorem předlohy je žena, stejně jako hlavní hrdinka. Hm… A co kdyby byl hrdinou příběhu muž – spisovatel, otec, manžel, milenec, alkoholik? Byl by to typický příběh rozervaného umělce nebo bychom tento sestup do temnoty vnímali rovněž jako “příběh monstra”…? Chci tím říct, že záměrem autorky i hnacím motorem její postavy je vymanit se z těchto sterotypů, kategorií a společenských norem a vnímat existenciální rozměr lidské osobnosti jako takové. Já k tomu přistupuji stejně. Proto jsem si taky jednu část rozpadající se identity naší hrdinky pojmenovala jako “Ego” – to, co je nejživotaschopnější, co zůstává a co nás skutečně žene vpřed – bez ohledu na rasu, věk, pohlaví, náboženství, či schopnost tvořit nebo ničit. Jestli je to feministické, pak jsem skutečně přesvědčenou feministkou!

Jak se v dominantně ženském kolektivu aklimatizovali dramaturg Matěj Nytra, scénograf Antonín Šillar a komponista Ivan Acher?

Klarine! Napadlo by tě zeptat se třeba nějaké scénografky, jak se aklimatizovala v čistě mužském kolektivu, byla-li by součástí týmu složeného z režiséra, dramaturga, komponisty a pracovala na inscenaci, ve které například účinkují čtyři muži a dvě ženy? Jsem přesvědčená, že ne. Takže já se teď zeptám tebe – jak tě, prosím tě, napadlo, se takhle blbě ptát…?  

Neláká Tě do budoucna pedagogická činnost, ať už ve sféře scénografie nebo režie?

Vedla jsem už několik workshopů jako scénografka i režisérka na JAMU i DAMU a musím říct, že mě to velice bavilo a těšilo. S katedrou alternativního divadla DAMU to dokonce vypadá na možnost kontinuální spolupráce, podobnou nabídku už jsem dostala i ze zahraninčí. Děsím se výrazu “pedagogická činnost”, ale nazveme-li to spoluprací se studenty a jejich pedagogy, tak se tomu vůbec nebráním. Naopak! Je to inspirativní a smysluplné. 

Jaký je Tvůj vztah k literární tvorbě Petry Hůlové a současné domácí literatuře vůbec?

Snažím se současnou českou literaturu sledovat a vytvářet podmínky pro vznik inscenací podle textů českých autorů. Příležitostí pro ně pořád ještě není dost a je potřeba je podporovat. Petra Hůlová je výrazná a vyhraněná osobnost, která zásadně nejde s proudem. Proto mě zajímá nejen jako autorka, ale i jako člověk. Ráda se s ní potkávám, ráda s ní mluvím a sleduji její práci, stejně tak jako ona moji. Autoři jako ona nebo například David Zábranský svými texty, komentáři, postoji a názory vzbuzují kontroverze a vášnivé diskuze. A právě to je podle mého názoru nejen pro českou, ale jakoukoliv společnost důležité – naučit se diskutovat a přít se na úrovni, přemýšlet kriticky a umět akceptovat vidění světa skrz jinou perspektivu. Čas od času by prospěla i špetka nadhledu, když už jsme u toho… 

Máš ráda divadelní festivaly?

Některý jo… Ale v poslední době bohužel nemám šanci se jich účastnit. Jsem pořád na cestách a i když bych ráda, nemám většinou čas ani na návštěvu těch festivalů, na kterých se uvádí naše inscenace. To je bohužel i případ letošního DER v Hradci. Tímto aspoň organizátorům děkuji za pozvání a divákům za zájem o naši práci. Snad vás nezklameme! 

Petr KlariN Klár

Divadlo evropských regionů – nejkrásnější hradecké dny v roce

Rozhovor s uměleckou šéfkou Klicperova divadla, Janou Sloukovou. Část 1. prognostická!

Stojíme na prahu 24. ročníku Divadla evropských regionů. Jak jsi spokojena s přípravnou fází festivalu?

Za mě spokojenost, v tuto chvíli, těsně před vykopnutím, se ani nic jiného říct nedá 🙂 Každý rok jsou skládání programu a celá organizace těžké, letos tomu nebylo jinak, spoustu věcí nám z různých důvodů odpadávalo, já měla nově spoustu jiných starostí spojených s šéfováním, ale nakonec se i tak, myslím, program doladil do podoby, která mi dělá radost. 

Čekají diváky letošního ročníku nějaké zásadní změny, ať už ve struktuře organizační či programové?

Co se týká programu u nás v sekci „Klicperovo divadlo“, myslím, že nic zásadního letos neměníme. Naopak navazujeme na to dobré, co jsme rozjeli v nedávných letech, ať už to jsou noční představení v rámci *OFF BESEDY* nebo třeba přidaná scéna v šapitu. Mění se spíše detaily, letos poprvé například nebude společné zahájení na Malém náměstí, ale v 18:30 otevřeme festival z terasy Klicperova divadla. Nebudou chybět velké loutky a hudební vstup kapely Mastix!  

Spojují letošní programovou skladbu nějaké společné motivy, ať už v rovině tematické, estetické, nebo symbolické?

Dramaturgie programu se v tomto množství produkcí nijak extra sjednotit nedá. Pokud mluvíme tedy o propojení s Drakem a Open Airem. Tam nás sdružuje hlavně jednotný vizuál, propagace, náš společný motiv srdce, který se snažíme udržovat už několik let a vždy ho zadáváme různým výtvarníkům. V čistě našem programu jde letos vysledovat jistý akcent na téma ženství, ženské role, ženské síly.

No, on vlastně celý ten náš festivalový tým je taková ženská liga 🙂 V programu se to odráží například v německé inscenaci Princezna Hamlet, v Macoše nebo v Médei. Druhým motivem, který se opakuje, je režijní jméno osoby mě nanejvýš milé, totiž Jana Nebeského, který je zastoupen hned třemi inscenacemi – Deníkem zloděje, Orfeem a právě Médeiou.   

Čím bude podle Tebe letošní ročník výjimečný?

To je ve hvězdách, ale doufám jen, že to bude výjimečnost pozitivním směrem 🙂

Jaký je Tvůj osobní programový tip a proč?

Je jich spousta!!! 55 SHADES OF GAY – protože kosovská reflexe této tématiky na Balkáně. PRINCEZNA HAMLET – protože to je pro mě čistá krása německého střihu. PUSŤTE DONNU K MATURITĚ – protože Dylan. STRACH JÍST DUŠI – protože pana Friče nemůžeš nemilovat. DÁNSKÁ OBČANSKÁ VÁLKA – protože Zábradlí!!! No a z hudebního pole jednoznačně první a poslední den – protože náš divadelní MASTIX a protože božští nadupaní CIRCUS BROTHERS! 

Jaký je Tvůj oblíbený způsob jak festival přežít / si užít?

Za podpory energetických a dalších drinků, s každodenním adrenalinem v našich hledištích (zabere představení, nebo ne?), s večírky na terase, nočním tancem ve stanu Q10, potulkami v parku a hlavně – užít si se všemi těmi divadelními kamarády, kteří mi do Hradce najedou!!! To mi dělá z festivalu ty nejkrásnější hradecké dny v roce. Jo a ráno se vzkřísit četbou nového Hadriána, samozřejmě 🙂

Jakub Tvrdík: Nabito ostrýma

Rozhovor s  renesančním umělcem, Jackem Nicholsonem hradeckého kulturního kvasu, a čerstvým hrdým otcem syna Kiliána. O úskalích autorské tvorby, mužských tajemstvích a inspiračním vlivu Jiřího Panznera.

Jakube, jak se stane z herce dramatik?

Sotva jsem se naučil o sobě tvrdit, že jsem herec, takže s tím dramatikem bych sakra přibrzdil. Ale dobře, přistupuji na tvou hru, KlariNe, a prozradím ti, jak se z vekého herce stal ještě větší dramatik. Byla v tom veliká chuť to vyzkoušet. Pak taky zvědavost a myslím, že i dost velká dávka drzosti.

Jaká byla geneze projektu Spybox?

Jak to chodí na pánských hajzlech asi víš. No a mě jednou napadlo, že je vlastně škoda, že to všechno zůstane tam, mezi mušlí a mísou. Všechny ty krásy, moudra, oplzlosti a bolístky. Představil jsem si hospodu se šmírovacím zrcadlem, kde by to šmíráci mohli všechno v klidu sledovat a bavit se tím. A pak mě napadla dějová linka s malou detektivní zápletkou, která by ty malé příběhy ze záchodů mohla propojit.

 Nedříve jsem myslel, že u nápadu to skončí, ale dostalo se mi neuvěřitelné podpory od našeho vedení a najednou byl termín premiéry a jakože sežeň si režiséra atd.  Nakonec ten mužský svět vedla Adéla Stodolová a text se do finální podoby dostal díky Máše Novákové a Janě Sloukové, které mi osvětlily nějaká nedůležitá pravidla ohledně dramatického psaní.   

Jaký to je, když čistě mužský ansámbl režíruje žena?

Mě to dost bralo. Adéla je nejen skvěle švihlá ženská a režisérka s pohledem na divadlo, který mě baví, ale navíc je v pánské společnosti jako ryba ve vodě. A další, když bys ty měl něco dva měsíce zkoušet, díval by ses radši na Stodolovou, nebo dejme tomu, na Drábka?

Je Spybox jednorázovou záležitostí, nebo hodláš jako autor pokračovat? A pokud ano, na čem právě pracuješ?

V první řadě jsem moc rád za to, že jsem dostal tu příležitost. Je fajn si něco vymyslet, ale teprve během procesu si člověk uvědomí, co všechno za tím je. A pokračovat hodlám. Jen se ještě musím zeptat Máši na něco ohledně tvorby charakterů postav, nebo jak se tomu říká. Víc nechci prozrazovat.

A co Tvoje kariéra hudební, respektive textařská, chystáš něco nového?

Momentálně se věnuju nejvíc kontrabasu. Myslím, že jsem se už vydrápal na úroveň úplného začátečníka a jestli to všechno dopadne, tak bychom měli společně s Williamem Valeriánem (sax) a Ctiradem Tomisem (bicí) zahrát během DER před divadelním klubem. Zatím to vypadá na noc z pondělí na úterý a bude to koulervoucí nářez, který může skončit jedině zásahem policie. A nové texty si přijď poslechnout na páteční koncert Mastixu.

Co nebo kdo Tě nejvíc ve Tvé autorské tvorbě ovlivňuje?

To je otázka dost na tělo, ale myslím, že to můžu říct. Není to co, ale kdo a je to Jiří Panzner. Ale proč, na to se musíš zeptat jeho. 

Jaká byla Tvá aktuálně končící sezona a co Tě čeká v té následující?

Na tu následující jsem hodně zvědavý, protože ani s jedním z režisérů, kteří budou v Klicperáku dělat, jsem ještě nepracoval, a ta počáteční fáze vzájemného oťukávání se mě vždycky baví. Já neznám jejich pracovní postupy a oni neznají moje trapné fóry. A to je právě ono, mně se jejich postupy zalíbí a moje fóry budou pořád trapné.

A tuhle sezonu bych shrnul tak: Spybox, Karamazovi se Skutrama a rozlučka s Drábkem v podobě Klášterní ulice. Prostě nabito ostrýma.

Na co se těšíš na letošním festivalu?

Na Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 3/4 Divadla v Dlouhé, na všechnu tu muziku, co se Hradcem ponese, a zničené kamarády po propařených nocích. Protože to nám jde.

Hostující režisér je domácí mazlíček: rozhovor s Davidem Drábkem

Rozmarné povídání s enfant terrible v nejlepších letech. Někdejší umělecký lodivod Klicperova divadla představuje duo nejnovějších přírůstků do svého režijního portfolia, poodhaluje tajemství autorské tvorby, nahlíží do koule věštecké. Příjemné počtení přeji!

Davide, loni jsi uzavřel svojí éru klicpeřího uměleckého vedení a do sezony letošní tak vlétnul jako hostující režisér. V čem spatřuješ rozdíl a jaké jsou výhody i nevýhody změny statu quo?

Pouhé výhody. Když jsi v Hradci coby hostující režisér, je to bezmála jak lázeňský pobyt s teatrálními procedurami dopoledne – a pak klid. Žádná šéfovská zodpovědnost. Hostující režisér je domácí mazlíček.

Představil bys prosím blíže dvojici svých inscenací z letošního programu?

Shakespearův Sen noci svatojánské fúzovaný filmem Čas probuzení. Koncepci ovlivnila zkušenost se ztrátou osoby z nejbližší rodiny. Nu  a Labichova jednoaktovka přesunutá do Prahy. Nejprve verze z roku 1918 – a v druhé půli kalné ráno po zvolení Zemana prezidentem v letošním roce.

Co je spojuje a v čem se naopak liší, a jaké mají místo v kontextu Tvé umělecké tvorby?

To je mi úplně ukradené. Přeci nebudu brát práci teatrologům. Pojímám to jako něžné loučení s divadlem, které miluju a dal jsem mu veškerou svoji dovednost.

Divadelní tam-tamy zvěstují, že jsi nedávno dokončil novou hru, poodhalíš prosím čtenářům Hadriána nějaké podrobnosti?

Hra se jmenuje „Kanibalky : SOUMRAK SAMCŮ“ a podle reakcí prvních čtenářů se mi vrátila chuť do psaní jako hrom. Bylo to skutečně euforické bušení do klávesnice. Každopádně jde o tuze nekorektní jízdu dvou policejních komisařek Iggy a Diany a cokoliv vykecat by bylo škoda. Má to potenciál na žalobu od jistých politiků pro urážku na cti. V půlce října vás zvu na premiéru do Rokoka.

A jak se má linie Tvé tvorby věnovaná mladším divákům? Vyvíjí se nějak v souvislosti s mentálním růstem Tvojí dcery Justýny?

Vyloženě pro děti teď nic nechystám, ale Justýně je dvanáct a můžu ji, tedy až na brutálnější výjimky, vodit na svoje dosavadní inscenace.

Pomáhá Ti dcera v orientaci v současné popkultuře a udržuje v duševní mladosti?

Ano, jste prostě nuceni popasovat se s youtubery. Moderní hudba mi nevadí, jsou to beztak remixy skladeb z mojí puberty. Nu a přítelkyně Anežka taky není zrovna seniorka, takže děkuji za optání, otužuji se.

Jak se těšíš na vlastní budoucí existenci v mikrokosmu Městských divadel pražských, co Tě tam čeká a co pro ně naopak chystáš?

Těším se velmi, máme s pány Přibylem a Dočekalem smělé plány a chuť otisknout se do historie MDP silnými tituly. Dramplán ještě není oficiálně venku, tak mohu prozradit jen to, že mým druhým kusem je slavná ruská perla a že se v ústředních rolích představí Pavla Tomicová a Václav Kopta. S Darkem Králem a Tomášem Belkem chystáme dva velké hudební projekty, rád bych měl svoji talk show a taky masterclass pro začínající dramatiky.

X