Archiv rubriky: Číslo 3

Tomáš Dianiška: Interview s hvězdičkou!

V ožehavém rámci našeho buřičského čísla Vám poskytujeme i řádně drsný rozhovor se všestranným divadelníkem – hercem, dramatikem, režisérem i hudebním nadsamcem Tomášem Dianiškou. Vzhledem k použitému slovníku doporučujeme nečíst následující řádky před desátou hodinou večerní, a ani poté na doslech nezletilým. 

Ahoj Tomáši, všude Tě uvádím jako výborný příklad umělce, který skvěle zvládá češtinu, byť to není jeho rodný jazyk. Jaké bylo Tvé sbližování s naším jazykem a co bys poradil svým mladším kolegům, kteří aktuálně svádějí stejné boje?

Zásadní je, že se mi podařilo do češtiny zamilovat. Ty rozdíly, dééélky, jiné kladení jazyka u D a T mi přijdou nesmírně sexy. Je to taková skinny bitch, zatím co bejvalka slovenština je spíš boubelka. Taky dobrá, ale není tak rajcovně přisprostlá, nemá ani hovorovou podobu. No a pak jsem se s tou courou tahal i mimo vyučování a před spaním mi četla do ucha. A já předčítal jí. A bavila mě víc a víc a když jsem byl bez ní, posílala mi nahý fotky a já se nad nima na tajňačku ukájel.  

V Hradci se letos představíš hned dvakrát a to rovnou v poměrně radikálně odlišných podobách – jako autor, spolurežisér a herec v inscenaci Pusťte Donnu k maturitě a coby představitel titulní role v Zamilovaném Shakespearovi. Jaký je Tvůj vztah k divadelnímu mainstreamu a autorské alternativě a představuje pro Tebe jejich aktuální koexistence pod jednou střechou Palmovky ideální způsob symbiózy?

Dobře udělaný mainstream je to nejlepší, co může být. Já se ve svých hrách snažím o totéž, jenom mi to vždycky někdo zmaří. A najednou to vypadá, jako alternativa. Ne, je to popík. Akorát pro užší cílovku, takže to ostatním připomíná artík. Donna je přece o seriálu Beverly Hills 90210, největším devadesátkovým mainstreamu. Na Palmovce je to teď nastavený skvěle. Děláme poctivej střední proud. Ovšem divákům, kteří vyrostli na totálním bulváru, můžem připomínat punkáče.

Jak vzpomínáš na spolupráci s divadelním režisérem Janem Klatou a osobitým korejským filmařem Joon-ho Bongem?

Klata je technický perfekcionalista. Nerozuměl moc veršům, které říkáme, ale úžasně pracuje s rytmem. Pauzy, fáze, jevištní čas. Dokáže vytvořit atmosféru, která je pro diváky tak nepříjemná, že chce ze sálu odejít, ale zároveň ho fascinuje, až zůstane. Nepřipravuje pohodlnou podívanou. Práce s ním byla velice zábavná. Je to energický chlápek s koženými botami na podpatku, občas jizlivý. Někdy jsme nevěděli, jestli vtipkuje nebo má tak bizardní připomínky. Viděl asi všechna nemocná videa na youtube a popkulturu zná líp, než já. Ehhh. A Bong? S ním jsem točil snad jenom jeden den. Ale měl jsem asistenta, který mi nosil jablka.  

Jak bys definoval sám sebe jako autora, jaké jsou základní principy a inspirační zdroje Tvé autorské tvorby?

To je jednoduchý: smíchám historickou událost s filmovými hláškami, strojem času, paralelními světy, nad logikou si nelámu hlavu, přidám popkulturní odkazy, slavnou písničku. Jednou se zmíní Michael Jackson, dvakrát Vetřelec, holky mluvěj sprostě, prcá se, někdo pláče a skončí to špatně. Je to všechno na jedno brdo, ale nevadí, protože je to pokaždý taková prdel, že to chce vidět každej cynik.

Nakolik Tě ovlivňuje zvolený tvůrčí tým a herecký ansámbl?

V divadle jsou to většinou stejný lidi a to nám jde krásně. Vytvářím takové hry, na které bych sám rád zašel. Takže se snažím nepřizpůsobovat. Obsazujeme, si to tak, aby to všechny bavilo. Ale když píšu pro nějakého jiného režiséra, uznávám, že se snažím přiblížit jeho poetice, tak aby výsledek byl co nejlepší. A počítám též se skutečností, že třeba v rozhlasové hře není vhodné říct „píča.“ 

Jak se těšíš na budoucí spolupráci s ostravským Divadlem Petra Bezruče?

Moc! Bude se to jmenovat „Transky, body, vteřiny“ a bude to o lásce. Text napíšu snad o prázdninách. Zároveň je to veliká zodpovědnost, žeáno. Opravdicky jsem režíroval jenom jednou. Tereza Dočkalová říká, že mě Ostrava sežere. Pche, já to dám.

A jak se aktuálně mají a co chystají Tvé hudební projekty Pipinky Pičo a Bukake Brothers? 

S Pipinkama jsme se rozpadli. Raperka Kája, to už nestíhala a přišlo ji to infantilní. Chtěl bych novou hiphopovou kapelu. Ale kdy? S Bukkake furt hrajeme. Svatby, večírky, afterparty. Stačí projektor, počítač a sluneční brejle.

Jaké divadlo/filmy/seriály/hudbu/literaturu vyhledáváš jako divák/posluchač/čtenář/?

Uvědomil jsem si, že do divadla už pár let chodím jenom na Friče, Petrželkovou a Mikuláška. Trapas. Na filmy se koukám podle knížky „101 hororů, které musíte vidět předtím, než zemřete“, seroše moc nestíhám, ale miluju Simpsny a Family guy. Poslouchám Depešáky, starej pop a rap. Čtu sci-fi. 

pa pa.

Za odpovědi díky moc! 

Z Macochy moudrost i temná krása!

Inscenace Macocha, společný projekt brněnského HaDivadla a pražského Studia Hrdinů mne svou naléhavostí, skvostným herectvím i vynaloženou energií kvinteta zúčastněných dam dokázal rozložit na prvočinitele. Nemohl jsem tedy odolat a vyzvat mému srdci bez výhrady milé performerky ke společnému povídání. Vše se bohužel dělo bez přítomnosti Táni Malíkové, která z dosahu mých otazníků někam ladně odplula, a za laxní polomrtvé účasti baterie ve mně svěřeném diktafonu. Věty následující jsou tedy kombinací křemíkové paměti zmíněného přístroje a té mé. Dobré počtení Vám přeji!

Jak se Vám existovalo ve vnitřním světě Petry Hůlové, a dokázaly jste si v něm najít styčné plochy se světem svým?

Marie Ludvíková: Myslím, že se všechny shodneme na tom, že ačkoli je to svět poměrně temný, nakonec se v něm herecky existuje velmi dobře. I pár styčných bodů s našimi životy by se asi našlo, ale naštěstí jich nebylo příliš (temný úsměv).

Jaké jsou rozdíly v diváckých reakcích při reprízách v HaDivadle, Studiu Hrdinů, či dnes na festivalu v Hradci?

Simona Peková: Myslím, že dnešní publikum reagovalo skvěle!

Lucie Andělová: Podobně jako diváci na Divadelní Floře v Olomouci.

Simona Peková: Asi se nám všem ale trochu lépe Macocha hraje v pražském Studiu Hrdinů než v HaDivadle, protože tamní rozlehlý prostor podle mně přesně evokuje betonovou nehostinnost paneláku, v níž se tísnivá literární předloha Petry Hůlové odehrává. 

Kamila Valůšková: A taky se v něm krásně nesou naše hlasy, což zase vytváří jiný druh naléhavosti, než v HaDivadle, kde Macocha působí zase mnohem intimněji.

Marie Ludvíková: Pražské publikum také mnohem lépe, ví, na co přichází. Tím, že Brno je mnohem menší, je logicky menší i tamní divadelní nabídka a pro místní publikum je to mnohdy první setkání s druhem divadla, který Macocha reprezentuje.

Jak jste se herecky vyrovnávaly s četnými performativními prvky, které s sebou tvůrčí poetika Kamily Polívkové a jejího týmu nese?

Marie Ludvíková: Když je Tvůj umělecký šéf Ivan Buraj, jsi připraven na všechno.

Simona Peková: Je to tak, že my často v našich hadivadelních inscenacích prvky videoartu používáme, takže to pro nás nebylo nic neznámého.

Lucie Andělová: Nespornou výhodou přitom bylo, že s námi čile komunikoval scénograf inscenace Antonín Šilar a poměrně rychle jsme také měly k dispozici celou scénu i technické prostředky a proto nebylo sžívání s nimi nijak komplikované.

Jak se přichází k takto dokonalé vzájemné jevištní souhře?

Kamila Valůšková: Už během čtených zkoušek jsme takříkajíc od stolu mohly směřování scénické adaptace svými připomínkami ovlivňovat, četly jsme texty v různém pořadí i obsazení a i během celého zkušebního procesu jsme byly jako tvůrčí kolektiv intenzivně spolu.

Simona Peková: Já musím velmi ocenit skutečnost, že kdykoli některá z nás měla nápad, který se ve výsledném tvaru uplatnil, tak Kamila si ho nikdy nepřivlastnila, ale naopak vždycky upřímně zdůraznila, od koho původně pochází.

Marie Ludvíková: Kamila vládne klidnou, empatickou režijní silou.

Která je zdrojem autority?

(Všechny se shodnou) Hlavně zdrojem skvělého divadla!!!

X