Jakub Tvrdík: Nabito ostrýma

Rozhovor s  renesančním umělcem, Jackem Nicholsonem hradeckého kulturního kvasu, a čerstvým hrdým otcem syna Kiliána. O úskalích autorské tvorby, mužských tajemstvích a inspiračním vlivu Jiřího Panznera.

Jakube, jak se stane z herce dramatik?

Sotva jsem se naučil o sobě tvrdit, že jsem herec, takže s tím dramatikem bych sakra přibrzdil. Ale dobře, přistupuji na tvou hru, KlariNe, a prozradím ti, jak se z vekého herce stal ještě větší dramatik. Byla v tom veliká chuť to vyzkoušet. Pak taky zvědavost a myslím, že i dost velká dávka drzosti.

Jaká byla geneze projektu Spybox?

Jak to chodí na pánských hajzlech asi víš. No a mě jednou napadlo, že je vlastně škoda, že to všechno zůstane tam, mezi mušlí a mísou. Všechny ty krásy, moudra, oplzlosti a bolístky. Představil jsem si hospodu se šmírovacím zrcadlem, kde by to šmíráci mohli všechno v klidu sledovat a bavit se tím. A pak mě napadla dějová linka s malou detektivní zápletkou, která by ty malé příběhy ze záchodů mohla propojit.

 Nedříve jsem myslel, že u nápadu to skončí, ale dostalo se mi neuvěřitelné podpory od našeho vedení a najednou byl termín premiéry a jakože sežeň si režiséra atd.  Nakonec ten mužský svět vedla Adéla Stodolová a text se do finální podoby dostal díky Máše Novákové a Janě Sloukové, které mi osvětlily nějaká nedůležitá pravidla ohledně dramatického psaní.   

Jaký to je, když čistě mužský ansámbl režíruje žena?

Mě to dost bralo. Adéla je nejen skvěle švihlá ženská a režisérka s pohledem na divadlo, který mě baví, ale navíc je v pánské společnosti jako ryba ve vodě. A další, když bys ty měl něco dva měsíce zkoušet, díval by ses radši na Stodolovou, nebo dejme tomu, na Drábka?

Je Spybox jednorázovou záležitostí, nebo hodláš jako autor pokračovat? A pokud ano, na čem právě pracuješ?

V první řadě jsem moc rád za to, že jsem dostal tu příležitost. Je fajn si něco vymyslet, ale teprve během procesu si člověk uvědomí, co všechno za tím je. A pokračovat hodlám. Jen se ještě musím zeptat Máši na něco ohledně tvorby charakterů postav, nebo jak se tomu říká. Víc nechci prozrazovat.

A co Tvoje kariéra hudební, respektive textařská, chystáš něco nového?

Momentálně se věnuju nejvíc kontrabasu. Myslím, že jsem se už vydrápal na úroveň úplného začátečníka a jestli to všechno dopadne, tak bychom měli společně s Williamem Valeriánem (sax) a Ctiradem Tomisem (bicí) zahrát během DER před divadelním klubem. Zatím to vypadá na noc z pondělí na úterý a bude to koulervoucí nářez, který může skončit jedině zásahem policie. A nové texty si přijď poslechnout na páteční koncert Mastixu.

Co nebo kdo Tě nejvíc ve Tvé autorské tvorbě ovlivňuje?

To je otázka dost na tělo, ale myslím, že to můžu říct. Není to co, ale kdo a je to Jiří Panzner. Ale proč, na to se musíš zeptat jeho. 

Jaká byla Tvá aktuálně končící sezona a co Tě čeká v té následující?

Na tu následující jsem hodně zvědavý, protože ani s jedním z režisérů, kteří budou v Klicperáku dělat, jsem ještě nepracoval, a ta počáteční fáze vzájemného oťukávání se mě vždycky baví. Já neznám jejich pracovní postupy a oni neznají moje trapné fóry. A to je právě ono, mně se jejich postupy zalíbí a moje fóry budou pořád trapné.

A tuhle sezonu bych shrnul tak: Spybox, Karamazovi se Skutrama a rozlučka s Drábkem v podobě Klášterní ulice. Prostě nabito ostrýma.

Na co se těšíš na letošním festivalu?

Na Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 3/4 Divadla v Dlouhé, na všechnu tu muziku, co se Hradcem ponese, a zničené kamarády po propařených nocích. Protože to nám jde.

X