Kamila Polívková: Snad Vás nezklameme!

Rozhovor s jednou z vůdčích osobností pražského Studia Hrdinů, režisérkou a scénografkou evropského renomé, Kamilou Polívkovou. Je vtipná, komplexní, kritická, sarkastická i nekompromisní. Posuďte sami:

Jakým způsobem ovlivňuje Tvá původní profese scénické výtvarnice Tvojí režii a je pro Tvoje spolupracovníky na výtv
arných postech spíš výhodou nebo komplikací?

Přirozeně se mi profese výtvarnice a režisérky prolínají. Není to, myslím, zase až tak výjimečné, jak by se mohlo zdát – hodně režisérů má výtvarné cítění, někteří si tvoří scénografie pro své inscenace sami. Z mého nejbližšího okolí můžu jmenovat například Davida Jařaba nebo Dušana Pařízka, od kterého jsem se já sama nejvíc učila. Ale mohla bych jmenovat další. Výrazní tvůrci uvažují většinou komplexně a neplatí to jen o divadle. Navíc současné trendy směřují k mezioborovým přesahům, rozvíjí se užití nových médií, divadlo se otevírá novým možnostem. Já osobně nejraději pracuju s týmem lidí, kteří uvažují podobně jako já a mají podobný vkus. Scénograf Antonín Šilar je pro mě v tomto smyslu ideálním spolupracovníkem. Rozumíme si možná taky právě proto, že jsme oba výtvarníci, na druhou stranu se i on už ocitl v roli režiséra (autorský film Menandros&Thaïs), takže se v našem případě dá mluvit o organickém procesu, ze kterého ovšem nejsou vyloučeni ani ostatní členové týmu a herci. 

Jaký byl proces sbližování Studia Hrdinů s HaDivadlem, co podle Tebe obě divadla spojuje a v čem se podle Tebe liší?

Po jedné z repríz Mileniných receptů jsem volala herečce Nadě Kovářové a chtěla vědět, jak to ten večer dopadlo, a ona mi dala k telefonu Ivana Buraje. Do té doby jsem ho neznala, z naší inscenace byl nadšený a jako čerstvý šéf HaDivadla mi nedlouho potom nabídl spolupráci. Navrhla jsem Macochu, kterou jsme tenkrát z různých důvodů ve Studiu Hrdinů museli odložit, a dohodli jsme se na koprodukci.

Dál už šlo to sbližování skoro samo… Bylo to ovšem dáno především skutečným zájmem ze strany Ivana. To on si nás našel a o spolupráci s námi opravdu stál. Já si s ním velice dobře rozumím a v HaDivadle jsem si okamžitě připadala jako doma. Řekla bych, že obě scény k sobě mají blízko díky podobnému smýšlení a vkusu jejich uměleckého vedení. Liší se především tím, že HaDivadlo má vlastní soubor a klade důraz na tematickou dramaturgii, zatímco Studio Hrdinů svou náplň opírá o tvorbu několika kmenových režisérů a nemá vlastní soubor. I když… dnes už by se dalo hovořit o okruhu stálých spolupracovníků, který přirozeně vznikl a upevňuje se během posledních šesti let fungování. Obě divadla by se mohla – nebo měla – lišit provozními podmínkami. HaDivadlo je, na rozdíl od “nezávislého” Studia Hrdinů, příspěvkovou organizací zřizovanou Magistrátem města Brna. Skutečnost je ovšem z tohoto úhlu pohledu tristní, přes tuto “výhodu” se totiž HaDivadlo potýká s léta trvajícím podfinancováním a jeho zaměstnanci doslova živoří na hranici existenčního minima. To mi prostě nikdo nevysvětlí, jak je to možné, respektive jak je možné udržovat tento stav po tak dlouhou dobu. Mrzí mě to. Mrzí mě, že to léta nikdo neřeší a že v tomto směru evidentně neexistuje ze strany zřizovatele ani provozovatele (v tomto případě CED) žádná vůle ke změně. Ale to je na jinou debatu. Měla by však nastat a měla by vést k obecnějším otázkám a řešením, jež se týkají nutných systémových změn, které by ředitele významných kulturních institucí nejen v Brně konečně osvobodila od závislosti na politické vůli a zájmech toho času vládnoucího establishmentu, umožnila pravidelnou evaluaci jejich činnosti a taky častější obměnu. Protože má-li divadlo žít, potřebuje změnu. A to ne jednou za pětadvacet, třicet let… Změna je život!

Jaká jsou specifika přípravy jedné inscenace pro dva různé divadelní prostory?

Je pochopitelně nutné uvažovat tak, aby se dal scénický návrh realizovat na obou místech. V případě HaDivadla a Studia Hrdinů jde skutečně o velmi rozdílné prostory a podmínky, což ale ve výsledku přineslo zajímavé kontexty. Po technické stránce se ukázalo, že levnější, než pravidelně převážet scénu z Brna do Prahy a zpět, bude vyrobit scény dvě, tudíž jsme se mohli stoprocentně přizpůsobit specifikám obou divadel. Tonda Šilar vytvořil něco jako uzavřený svět existující uvnitř okolní reality a nezávisle na ní, což ale mnohem více než z technických podmínek vychází z obsahu textu a témat, kterými se zabýváme. Ve výsledku jde pak při stavbě v Brně a Praze pouze o drobné změny a detaily především ve svícení, zvučení a pozici kamery. 

Je konečným výsledkem kompromisní řešení, nebo funguje Macocha v obou prostorech stejně dobře?

No dovol…?! V žádném případě nejde o kompromisní řešení – to my nemáme rádi! Faktem ale je, že energie představení je na obou místech v něčem výrazně jiná, stejně jako výsledný dojem a zážitek. A to platí nejen pro diváky, ale i pro herečky. V HaDivadle – v menším a sevřenějším prostoru – je to mnohem intimnější a svým způsobem temnější. Víc tě to vtáhne dovnitř, jsi toho součástí. Ve Studiu Hrdinů je to najednou svět sám pro sebe, ztracený někde v čase i  prostoru a ty se na něj díváš z odstupu, jako na nějaký vzdálený ostrov. Obojí je rovnocenným zprostředkováním obrazu ztracené a zatracené lidské bytosti. Jejím běsněním jsi, podobně jako její blízcí, přímo zasažen a ovlivněn, nebo na něj z dálky jen fascinovaně hledíš. Jako kolemjdoucí, vzdálený přítel nebo soused, který se nechtěně ocitne v roli svědka něčeho, o čem snad ani nechtěl vědět… 

Hodláš s HaDivadlem spolupracovat i nadále?

Ano, máme v příští sezóně naplánovanou další spolupráci. Uvidíme ovšem, jak se tamní situace vyvine a za jakých okolností a podmínek bude HaDivadlo v Brně pokračovat… Já to mám tak, že v nynější sestavě a pod vedením Ivana Buraje jsem tam ochotná v podstatě k čemukoliv.

Nakolik je Macocha inscenací vyhraněně feministickou; a vnímáš sama sebe jako feministku?

Jako “feministická” je inscenace pravděpodobně vnímána proto, že autorem předlohy je žena, stejně jako hlavní hrdinka. Hm… A co kdyby byl hrdinou příběhu muž – spisovatel, otec, manžel, milenec, alkoholik? Byl by to typický příběh rozervaného umělce nebo bychom tento sestup do temnoty vnímali rovněž jako “příběh monstra”…? Chci tím říct, že záměrem autorky i hnacím motorem její postavy je vymanit se z těchto sterotypů, kategorií a společenských norem a vnímat existenciální rozměr lidské osobnosti jako takové. Já k tomu přistupuji stejně. Proto jsem si taky jednu část rozpadající se identity naší hrdinky pojmenovala jako “Ego” – to, co je nejživotaschopnější, co zůstává a co nás skutečně žene vpřed – bez ohledu na rasu, věk, pohlaví, náboženství, či schopnost tvořit nebo ničit. Jestli je to feministické, pak jsem skutečně přesvědčenou feministkou!

Jak se v dominantně ženském kolektivu aklimatizovali dramaturg Matěj Nytra, scénograf Antonín Šillar a komponista Ivan Acher?

Klarine! Napadlo by tě zeptat se třeba nějaké scénografky, jak se aklimatizovala v čistě mužském kolektivu, byla-li by součástí týmu složeného z režiséra, dramaturga, komponisty a pracovala na inscenaci, ve které například účinkují čtyři muži a dvě ženy? Jsem přesvědčená, že ne. Takže já se teď zeptám tebe – jak tě, prosím tě, napadlo, se takhle blbě ptát…?  

Neláká Tě do budoucna pedagogická činnost, ať už ve sféře scénografie nebo režie?

Vedla jsem už několik workshopů jako scénografka i režisérka na JAMU i DAMU a musím říct, že mě to velice bavilo a těšilo. S katedrou alternativního divadla DAMU to dokonce vypadá na možnost kontinuální spolupráce, podobnou nabídku už jsem dostala i ze zahraninčí. Děsím se výrazu “pedagogická činnost”, ale nazveme-li to spoluprací se studenty a jejich pedagogy, tak se tomu vůbec nebráním. Naopak! Je to inspirativní a smysluplné. 

Jaký je Tvůj vztah k literární tvorbě Petry Hůlové a současné domácí literatuře vůbec?

Snažím se současnou českou literaturu sledovat a vytvářet podmínky pro vznik inscenací podle textů českých autorů. Příležitostí pro ně pořád ještě není dost a je potřeba je podporovat. Petra Hůlová je výrazná a vyhraněná osobnost, která zásadně nejde s proudem. Proto mě zajímá nejen jako autorka, ale i jako člověk. Ráda se s ní potkávám, ráda s ní mluvím a sleduji její práci, stejně tak jako ona moji. Autoři jako ona nebo například David Zábranský svými texty, komentáři, postoji a názory vzbuzují kontroverze a vášnivé diskuze. A právě to je podle mého názoru nejen pro českou, ale jakoukoliv společnost důležité – naučit se diskutovat a přít se na úrovni, přemýšlet kriticky a umět akceptovat vidění světa skrz jinou perspektivu. Čas od času by prospěla i špetka nadhledu, když už jsme u toho… 

Máš ráda divadelní festivaly?

Některý jo… Ale v poslední době bohužel nemám šanci se jich účastnit. Jsem pořád na cestách a i když bych ráda, nemám většinou čas ani na návštěvu těch festivalů, na kterých se uvádí naše inscenace. To je bohužel i případ letošního DER v Hradci. Tímto aspoň organizátorům děkuji za pozvání a divákům za zájem o naši práci. Snad vás nezklameme! 

Petr KlariN Klár

X