Z Macochy moudrost i temná krása!

Inscenace Macocha, společný projekt brněnského HaDivadla a pražského Studia Hrdinů mne svou naléhavostí, skvostným herectvím i vynaloženou energií kvinteta zúčastněných dam dokázal rozložit na prvočinitele. Nemohl jsem tedy odolat a vyzvat mému srdci bez výhrady milé performerky ke společnému povídání. Vše se bohužel dělo bez přítomnosti Táni Malíkové, která z dosahu mých otazníků někam ladně odplula, a za laxní polomrtvé účasti baterie ve mně svěřeném diktafonu. Věty následující jsou tedy kombinací křemíkové paměti zmíněného přístroje a té mé. Dobré počtení Vám přeji!

Jak se Vám existovalo ve vnitřním světě Petry Hůlové, a dokázaly jste si v něm najít styčné plochy se světem svým?

Marie Ludvíková: Myslím, že se všechny shodneme na tom, že ačkoli je to svět poměrně temný, nakonec se v něm herecky existuje velmi dobře. I pár styčných bodů s našimi životy by se asi našlo, ale naštěstí jich nebylo příliš (temný úsměv).

Jaké jsou rozdíly v diváckých reakcích při reprízách v HaDivadle, Studiu Hrdinů, či dnes na festivalu v Hradci?

Simona Peková: Myslím, že dnešní publikum reagovalo skvěle!

Lucie Andělová: Podobně jako diváci na Divadelní Floře v Olomouci.

Simona Peková: Asi se nám všem ale trochu lépe Macocha hraje v pražském Studiu Hrdinů než v HaDivadle, protože tamní rozlehlý prostor podle mně přesně evokuje betonovou nehostinnost paneláku, v níž se tísnivá literární předloha Petry Hůlové odehrává. 

Kamila Valůšková: A taky se v něm krásně nesou naše hlasy, což zase vytváří jiný druh naléhavosti, než v HaDivadle, kde Macocha působí zase mnohem intimněji.

Marie Ludvíková: Pražské publikum také mnohem lépe, ví, na co přichází. Tím, že Brno je mnohem menší, je logicky menší i tamní divadelní nabídka a pro místní publikum je to mnohdy první setkání s druhem divadla, který Macocha reprezentuje.

Jak jste se herecky vyrovnávaly s četnými performativními prvky, které s sebou tvůrčí poetika Kamily Polívkové a jejího týmu nese?

Marie Ludvíková: Když je Tvůj umělecký šéf Ivan Buraj, jsi připraven na všechno.

Simona Peková: Je to tak, že my často v našich hadivadelních inscenacích prvky videoartu používáme, takže to pro nás nebylo nic neznámého.

Lucie Andělová: Nespornou výhodou přitom bylo, že s námi čile komunikoval scénograf inscenace Antonín Šilar a poměrně rychle jsme také měly k dispozici celou scénu i technické prostředky a proto nebylo sžívání s nimi nijak komplikované.

Jak se přichází k takto dokonalé vzájemné jevištní souhře?

Kamila Valůšková: Už během čtených zkoušek jsme takříkajíc od stolu mohly směřování scénické adaptace svými připomínkami ovlivňovat, četly jsme texty v různém pořadí i obsazení a i během celého zkušebního procesu jsme byly jako tvůrčí kolektiv intenzivně spolu.

Simona Peková: Já musím velmi ocenit skutečnost, že kdykoli některá z nás měla nápad, který se ve výsledném tvaru uplatnil, tak Kamila si ho nikdy nepřivlastnila, ale naopak vždycky upřímně zdůraznila, od koho původně pochází.

Marie Ludvíková: Kamila vládne klidnou, empatickou režijní silou.

Která je zdrojem autority?

(Všechny se shodnou) Hlavně zdrojem skvělého divadla!!!

X